Dítě dle naší nálepky

Zaregistrovali jste, že někdy dáme dítěti určitou nálepku - např. je to lump -, a pomalu ho začneme jako lumpa opravdu vnímat? A že ono samo se tak také začne posuzovat a svým chováním se naší nálepce více a více přibližuje, až nakonec začne námi přiřknutou roli skutečně hrát? Pak se ocitáme v jakémsi začarovaném kruhu. Nevědomě dítěti bereme jeho autenticitu, spontánnost a dost možná i kus osobnosti.

Když se v terapii ptám klienta, jaký byl ještě předtím, než ho paní učitelka a rodiče začali pravidelně titulovat jako lumpa, neposedu, nepozorného, roztěkaného, věčně zapomínajícího chlapce, dozvím se třeba, že strašně rád objevoval různé brouky v trávě, miloval běhání, protože se tak rychle přemístil a dostal se, kam potřebuje, že prožíval hodně radosti z maličkostí, kterých si ostatní nevšímali...

Tak nějak tušíme, že říkat dítěti lumpe, zlobidlo nikam nevede. Ale přemýšleli jste někdy, zda mu nedáváte nějakou pozitivní nálepku?

Předkládám zajímavý úryvek z knihy od Adele Faber a Elaine Mazlish:

Helenka je adoptovaná. Od prvního dne, kdy k nám přišla, byla naší radostí a potěšením. A stejně tak i vyrůstala, do sladké zbožňované panenky. Nejen, že ji považuji za svou pýchu a radost, ale taky jí to několikrát denně říkám. Když jsem si ale přečetla vaši kapitolu o dětských rolích, tak jsem se zarazila, zda na ni nekladu příliš velké břemeno, že je "hodná" a "moje potěšení". Taky mě začalo zajímat, zda v sobě neschovává jiné pocity než jen ty, které ukazuje navenek.

Mé obavy mě donutily vyzkoušet nové věci. Myslím, že nejdůležitější věcí bylo ukázat Heleně, že všechny její pocity, ať už deprese, zlost či smutek, jsou v pořádku a že na ně má právo. Když jsem ji jednou vyzvedla z družiny s půlhodinovým zpožděním, tak jsem jí řekla: "Asi ti to muselo moc vadit čekat na mě tak dlouho." (Tuto větu jsem pronesla místo mé obvyklé: "Děkuji miláčku, že jsi tak trpělivá.") Jindy jsem jí řekla: "Je to docela škaredé, když kamarádka zruší váš sraz!" (Místo: "Víš, zlatíčko, každý není tak ohleduplný jako ty.")

Snažila jsem se také chovat tak, jak bych chtěla, aby se chovala i Helena. Častěji jsem začala mluvit o svých negativních pocitech. Jednou jsem jí řekla: "Dneska mi není moc dobře, potřebovala bych chvilku klidu." A když si chtěla půjčit mou novou šálu, tak jsem jí odpověděla, že možná někdy jindy.

Taky jsem se ji snažila jinak chválit. Místo toho, že jsem se rozplývala, jak mě její jedničky ve škole těší, jsem popsala, co dokázala. ("To je jasně a srozumitelně napsaný úkol.") A u toho jsem skončila.

Další ráno se to stalo "poprvé". Helena byla ve sprše a já jsem myla nádobí. Zatloukla na stěnu a já ztlumila horkou vodu na půl. Chvíli nato vletěla do kuchyně jako velká voda a křičela: "Přece jsem ti říkala, abys tu horkou vodu ztlumila! Měla jsem úplně ledovou sprchu!!"

Kdyby to udělala před měsícem, byla bych z toho v šoku a řekla bych jí: "Co to s tebou je? Takhle ses přece nikdy nechovala!"

Ale tentokrát to bylo jiné: "Vidím, že tě to pěkně naštvalo. Příště si dám pozor a nebudu vůbec pouštět teplou vodu, když budeš ve sprše!"

Mám pocit, že Helena začne v budoucnu skutečně vyjadřovat sebe mnohem víc a že se mi některé věci nebudou líbit. Myslím si ale, že je mnohem důležitější, aby byla skutečně taková, jaká je, a ne jen "potěšení své maminky".

P.S.: Když teď slyším někoho, jak říká o svém dítěti, že je hrozně hodné, mám k tomu trošku nedůvěru.

A proč tento příběh sdílím já? Víte, my mámy se někdy posuzujeme dle toho, jaké je naše dítě. A jak hezky zní, když druhý říká, jak je hodné, šikovné, pracovité, cílevědomé, poslušné a já nevím, co.

Myslím si, že každé dítě je nejlepší přesně takové, jaké je, i když nám nebo našemu okolí jeho chování nemusí připadat dokonalé. Že je své, originální, spontánní. Je vlastně něco v životě úplně perfektní a úplně dokonalé? Nebo je to jen nedostižný ideál, ke kterému směřujeme třeba i právě proto, že i po nás samotných druzí očekávali a chtěli, abychom byli dokonalí/bezchybní?

Jsme skvělé mámy, i když se naše dítě nechová tak, jak bychom vždycky chtěly, nebo jak by chtěli ostatní.