Dárky lásku nepředáš a vděčnost nenaučíš

Pokud se u vás doma stalo, že vašemu dítěti pod stromečkem chyběl nějaký dárek, a bylo z toho zklamané, nebuďte smutní. Určitě jste jako rodiče neselhali; naopak jste mu dost možná do života něco předali. 😉

Dnešní děti jsou zavalené hračkami. Každé narozeniny, Vánoce, svátek a dost možná i víkend, se něco nového objeví. A s přibývajícími věcmi chtějí jen víc a víc. Hračku větší, blikavější, co zpívá, hraje, tancuje.

Jéé, auto... a hele tady je zpívající pejsek...

A co vy, když jste byli malí? Měli jste jen pár hraček? Jak jste se k nim chovali? Nevyskytoval se tam oblíbený medvídek, kterého jste měli rádi? Měl jméno, mluvili jste s ním, nesměl chybět u vás v postýlce a na všech výletech. Nebo třeba ta umolousaná panenka, na jejíž šatičky a vlásky si vzpomínáte dodnes. Možná vám to tenkrát nikdo neřekl, ale dost pravděpodobně jste byli hodně kreativní, když jste toho s nimi zvládli tolik vymyslet!

Díky omezenému množství věcí se u vás kreativita mohla rozvinout, a je docela možné, že jste ji později využili k realizaci vašich snů a přání.

Zahrnováním dětí všemožnými věcmi ničíme nejen jejich kreativitu, ale i možnost soustředit se dostatečně dlouhou dobu na jednu věc. Zkusím to popsat v následujícím příkladu. 

Představte si, že potřebujete dodělat nějaké papíry do práce. Sednete si s notebookem ke stolu, rozhlédnete se, kolem vás je nepořádek, běží televize, pípá messenger, na plotně bublá polévka, a na stole jsou zbytky z oběda. Začnete psát, ale vadí vám, že nemáte kolem sebe čisto. Napadne vás: "Tak jen v rychlosti strčím nádobí do myčky a budu makat dál. Hm, ale ten stůl je nějaký upatlaný, tak ho ještě rychle setřu." Začínáte být trochu nervózní. Vrátíte se k psaní, začíná to jít docela slibně. V tu ránu uslyšíte šumění polévky, kterou na poslední chvíli vypnete. "No, chtěla by taky trochu dochutit." Nervozita narůstá. "Teď už ale musím psát!" Podaří se vám napsat úvod a najednou manžel přichází s dětmi z procházky...

Něco podobného zažívají děti v prostředí plném hraček. Je pro ně těžké ponořit se do hry, stejně tak jako pro vás předtím do papírů z práce. Zkrátka je pořád něco rozptyluje. Soustředit se na hru je obtížné. Přebíhají od jedné hračky k druhé, jsou nervózní, a nakonec je nic nebaví.

Méně znamená více

Koloritem dnešních rozvrácených vztahů je přehršel materiálních dárků. S novými partnery se množí i babičky, dědečci, tetky, strýčci a s nimi i dárky. Rozvedení rodiče mohou trpět pocity viny, nevědomě si dítě kupují, snaží se jim tímto vynahradit nedostatek času a pozornosti, anebo soupeří s expartnerem.

Čeho máme mraky, toho si nevážíme. Nedávno jsem na dětském hřišti uklízela plastové střepy rozdupaných hraček a bylo mi u toho smutno. Vašík držel kyblíček, který neměl dno, boky měl roztřepené, nechápavě se na mě díval a říkal "není." Hlavou mi běželo: "Proč to udělali? Myslí si, že jsou to jen staré hračky na pískovišti? Že tam nikdo nemůže mít žádnou oblíbenou? Že pro nikoho nemají hodnotu?" Možná byli odmala materiálně zahrnováni vším, co chtěli, a dostali vždy vše co si přáli. Tím se mohla vytratit obyčejná vděčnost.

Je ale neustálé obdarovávání skutečně důkazem lásky?

Jako malí jste možná sami zažili zklamání a frustraci z toho, že jste nedostali vše, co jste si přáli. Snažit se, aby se tohle vyhnulo vašim dětem, však vede k tomu, že se s takovými pocity nenaučí v životě pracovat. A připravit děti na skutečný život je velký dar, který jim můžeme předat.