Komparace nepřináší ovoce

Zaslechli jste někdy hovor maminek mezi sebou? Mluví hlavně o svých dětech, to je jasné; řeší, co už umí, jak v noci nespí, v čem je štvou, co nejí, jak rychle drandí na odrážedle, a mnoho dalšího.

Všimli jste si ale ještě něčeho? Já jo! Téměř vždy také zjišťují, jak jsou na tom děti těch druhých, a pak, vědomě či ne úplně uvědoměle, neustále porovnávají své děti s jinými, jejich spánek, kojení, jídlo, motorický vývoj, řeč, sociální kontakt, vzhled, vztekání a tak dále.

Přistihli jste se, že to někdy taky děláte, a vlastně nevíte proč? Trošku vám napovím... S porovnáváním se setkáváme všude kolem a je na nás, jak moc se v něm budeme motat my sami. Možná si někde v koutku duše přejete, aby dítě vaší kamarádky ještě nechodilo, když to vaše taky nechodí, nebo aby váš mrňous už konečně taky chodil, když ten kamarádčin to umí, a tak svou ratolest se zvednutýma rukama honíte a motivujete, abyste se už už mohli pochlubit, že přece u vás doma se už taky chodí!

Ale stop, zastavte. Kde se to bere? Proč nechceme být horší než druzí? Proč nám to nedá a naše děti i sebe srovnáváme jako heureka produkty na internetu?

Existuje termín komparativní sebehodnocení, kdy jde vlastně o to, že o sobě uvažujeme, hodnotíme sami sebe tak, že se porovnáváme s druhými lidmi. Maminky typicky s jinými maminkami a své děti zase s jinými dětmi. Velký vliv na to má samozřejmě naše výchova. To, co jsme poslouchali, když jsme sami byli malí, ať už od rodičů, učitelů, či dalších autorit, nás ovlivňuje mnohem více, než si myslíme.

"Podívej se na Aničku, ta už je bez plínek!" 

"Hele, jak tvůj bráška krásně píše, to ty musíš škrábat jako kocour!" 

"Mrkni na Moničku, to je hodná holčička, pěkně si tu hraje v tichosti a nikoho nezlobí! Ne jako ty, který pořád někde pobíháš. Mně se z tebe točí hlava!" 

"A co dostala z matiky Ivanka? No jistě, ta se to zvládla naučit, a ty ne!" 

"Prosím tě, narovnej se, podívej se na sousedovic Anetku, jak krásně chodí rovně!" 

"No honem, ukliď; když přijdeme k tetě na návštěvu, víš, že tam mají vždycky uklizeno; my přece musíme mít taky, ať si neřeknou, že jsme čuňata!"

Je vám alespoň jedna věta povědomá? Tak to jste se asi s porovnáváním taky setkali 😊

Cítíte v tom to poselství, které tam vnímám já? Stojíš za něco, jen v případě když jsi lepší než druzí. A my tak nenápadně navádíme naše děti na cestu soupeření, soutěžení a různého dokazování své vlastní hodnoty. Možná vás napadne, že je přece dobře snažit se o to, abychom byli lepší, někam to dotáhli, může nás to přece motivovat! V praxi se setkávám s mámami, kterým se děje pravý opak, sžírá je to, necítí se hodnotné a ani šťastné. Ve svém okolí totiž mají spoustu lidí, kteří jsou v něčem lepší než ony, a tak jsou přesvědčené, že nemají hodnotu, cítí smutek, ... Bývají tak vynalézavé, že se zvládnou porovnávat s nejrůznějšími lidmi, kteří jsou v jejich očích lepší, hodnotnější, úspěšnější, bohatší, krásnější a já nevím, co všechno... Budou se třeba porovnávat s maminkou, která má hubenější postavu, ale už vynechají to, že ta maminka neumí vařit. Tím však nechci říct, že vybírat si na druhých slabší stránky a falešně si na úkor jejich nedokonalosti posilovat svoje sebevědomí by někam vedlo...

Víte, že není vždy dobře být ve vývoji rychlejší? Že děti, které dlouho lezou a později chodí, mají lepší stabilitu, lépe posílený střed těla? Že některé děti začnou mluvit třeba až ve dvou a půl letech, a mohou mluvit kvalitněji než jejich vrstevníci, kteří od roku používali různá slova? Že když je kojené dítě baculaté, nemusí to ještě nic znamenat, a že takové dítě své faldíky často bez jakéhokoliv omezování shodí po prvním roce života? Maminky - dříve nutně neznamená lépe či kvalitněji!

Úplně vymazat porovnávání z našich životů jde velmi těžce. Jak ale třeba začít? Jak z toho ven? Sedněte si, pozorujte své dítě, jak si hraje, a nijak ho nehodnoťte; jen ho laskavě přijímejte a mějte radost, že jste spolu, že si můžete ten okamžik vychutnat. Jednoduché to není, ale když se to naučíte, je to tak osvobozující! Zkuste se zamyslet nad tím, zda vás opravdu chce vaše dítě zlobit tím, že vytahuje hrnce z kuchyňské linky, nebo jestli to třeba nedělá jen proto, že je tak často vytahujete vy, když denně vaříte? Pohled plný lásky směrem k vašim dětem řekne mnohem více než nekonečné litanie o tom, jak a co dělat, protože sousedovic Anička to už umí... Když necháte té neustálé komparace, učíte tím své děti, že mají hodnotu samy o sobě, nejen v porovnání s jinými. Děti pak budou mít s druhými lepší vztah, nebudou s nimi chtít tolik soupeřit, chovat se arogantně, zatajovat svoje slabosti atp. A dobré vztahy kolem nás tvoří kus našeho štěstí, dobré nálady a přispívají ke kvalitě našeho života.

A jak pracovat na nás samotných - na nás mámách? O tom zase někdy příště 😉 Pro začátek si můžete zkusit každý večer před usnutím samy pro sebe nebo s partnerem zrekapitulovat den a probrat, za co jste vděční. Vděčnost léčí, hojí.

Jsem vděčná, že jste dočetli až sem.